Tak čum, čum, čum

19. srpna 2018 v 20:08 | Zajíc |  Téma týdne
Televize, televizor, telka, tele, bedna, a možná i více názvů má jeden z nejoblíbenějších přístrojů v českých domácnostech. I já ji mám doma a mám k ní, řekla bych, kladný, ale střízlivý vztah.
Jsou dny, kdy je pro mne zbytečná a vůbec ji nezapnu. Jsou to chvíle, kdy nejsem doma. Když jsem v práci, na výletě, na dovolené, u kamarádky, na cvičení, se psem a tak. A potom ještě když spím.
Televize také mlčí, když jsem na počítači nebo na telefonu. A že jako spravná žena umim na telefonu trávit i hodinu v kuse. To si pak telka ani neškrtne.
A taky na ni kašlu, když doma hrajeme společenské hry.
Ale pak jsou chvíle, kdy tu naši kouzelnou bedýnku přímo vyžaduju. Neustále běží, když jsem doma sama nebo když jsem nemocná. To ji miluji, s ni se necítím už tak opuštěná.
A samozřejmě ji zapínám, když běží moje oblíbené zábavné pořady, detektivky, cestopisy, kutilství, vaření, příroda,soutěže, sport a také pohádky.
A někdy je zapnuta i bez mého přičinění. To když ji pustí manžel nebo děti. A to pak na svoje pořady čučí zase oni.
Myslím, že my bednu občas rádi využijeme. A proto u nás tato, pro někoho zbytečnost, bude mít vždycky své čestné místo.
 

Není libo zajíčka?

1. srpna 2018 v 22:20 | Zajíc |  Téma týdne
Moje kamarádka Renata si ve svých třiatřiceti letech našla o deset let mladšího přítele. Kolouška. V jejích třiceti pěti si ho vzala. O rok později šla kvůli němu na umělé oplodnění a za další rok se jim narodilo dítě. Prostě šťastná rodinka.
Já se vdávala v jednadvaceti. V době její svatby jsem měla dvě děti ve školním věku, táhlo mi na čtyřicítku a právě jsem se rozváděla. Když se jí narodilo mimčo, byla jsem už s dětmi sama.
Renatka neustále básnila o svém mladém muži, jaké je to báječné a jak omládla. Když viděla můj rezignovaný obličej, prohlásila: "Musíme s tebou něco udělat. Už se na tebe nemůžu koukat. Najdeme ti nějakého zajíčka." Zaprotestovala jsem "Ne..." Protest byl příliš slabý. A tak šly dvě kočky lovit zajíčka.
Nejprve jsme zkoukly všechny seznamky. "Hele, ten není marnej. A ten taky ne." Renča se rozvášnila. "A všem napíšeš." Kapitulovala jsem: "Ok. Ale pomůžeš mi." Kamarádka se usmála: "No jasně. Jsme kámošky, ne?
A tak jsme psali. Pak jsme ještě zplodily inzerát a vyvěsily ho na seznamku.
Odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat. Samí zajíčci a koloušci a s nimi mraky nabídek na dobrý sex. "Reni, ale já nechci chlapa jen na sex. Chci chlapa pro život." Kámoška se usmála "Kočičko, neodmítej je, alespoň si užiješ."
Ale já jsem všem vilným zajíčkům a kolouškům udělala rezolutní přítrž. "Ne, Reni, jsou to prasata. A já jsem pro ně už trochu opelichaná kočka. Najdu si normálního chlapa."
Ještě ten večer jsem si doma sedla k počítači a dala jsem si na seznamku inzerát. Normální inzerát. Ozvalo se mi několik mužů. Z těch, co poslali fotky, jsem si vybrala dva. Odepsal mi zpátky jeden.
Za týden jsem měla rande. Nepřišel na něj žádný koloušek, ale o deset let starší rozvedený muž. Starý pes, jak občas s oblibou říká. A ten má dodnes místo v mém srdci.
Od našeho prvního rande uplynulo právě sedm let a zatím nám to spolu pořád vychází. Mně táhne na padesát a jemu na šedesát, takže jsem pro něj stále pěkná mladá kočička.
Zato moje kamarádka Renatka má problémy. Její milovaný koloušek si našel mladou kočičku. Je mu přes třicet a Renče přes čtyřicet. Ona stárne a on je v plné síle. A problém je tak vážný, že se spolu rozvádí.
Takže, když o tom přemýšlím, nevím sice, komu dalšímu ona nabídne místo ve svém srdci, ale koloušek nebo zajíček to zřejmě už nikdy nebude.

Sežraný kapesník

29. července 2018 v 13:11 | Zajíc |  Téma týdne
Znáte to. Když se Vám ztratí ponožka a ta druhá osiřele mlčí, pátráte po tom, kde se stala chyba. Skutečně existuje nějaký ponožkožrout? Žere ponožky pračka? U ponožek je hračka zjistit, že jedna z nich chybí, protože jsou dvě. Jenže mně se začala tenčit zásoba kapesníků. Protože miluju látkové kapesníky, používám je, a chci jich mít stále dost. Po zmizení čtyř kusů kapesníků (alespoň myslím, že mi chyběly čtyři) jsem začala pátrat, kdo mi je žere.
Nejprve upadl v podezření můj druhorozený skoro dospělý syn. "Ne, mami, tvoje kapesníky nežeru. Ani je nepoužívám. Jen ty papírový." dostalo se mi odpovědi. "Navíc, malý kapesníky by mi byly k ničemu. Když smrkám, tak pořádně." Opáčila jsem: "Ale já používám velký pánský kapesníky. V případě sluníčka, když nemám klobouk, mi slouží čistý kapesník jako klobouček." Syn se na mně soucitně podíval: "Jsi blázen." A se smíchem si zapnul něco na mobilu. "A ty jsi drzej! Co to máš dole pod postelí?" Syn klekl a zašmátral vzadu v temném podpostelovém koutě. "Nákej bordel..." Omrkla jsem tu zaprášenou směs v jeho ruce. "A copak je tohle? Můj hnědej kapesník! Já ti dám, že mi je nežereš!" Syn jen utrousil: "No a co, kdyby nebyl hnědej, byl by líp vidět a já bych ho hodil do špíny." Sebrala jsem kapesník "To určitě. Do špíny si nehodíš sám ani svý trenky. Všechno seber a ať už je to v koši. A na moje kapesníky příště nesahej!" Kluk jen houknul: "No jo, příště si je označ!" a začal sbírat špinavé kousky.
To není špatný nápad. Příště si je označím, pomyslela jsem si. Jenže i tak by to asi bylo k ničemu. A navíc, ještě mi chybí tři kusy kapesníků. Zašla jsem ke staršímu synovi. "Miláčku, nemáš náhodou u sebe můj kapesník?" Syn zvedl oči od knížky. "Jakej kapesník?" Vzdychla jsem. "Dnes mám hledací den. Hledám své ztracené kapesníky. Jeden jsem našla u tvého bratra. Nemáš u sebe alespoň jeden můj kapesník?" Syn nadzvedl všechny polštáře. "Nemám." V hlavě mi bleskla naděje. "Podívej se ještě do tašky." Syn vzal do ruky tašku. "Ok." K mé radosti vytáhl z tašky zelený kapesník. "Na, mami, asi jsem ho potřeboval." Rozzářila jsem se. "Díky. Klidně si ho nech. Jdu hledat poslední dva."
Ještě, že mám tolik členů rodiny, alespoň mám kde hledat. Tím stoupá naděje, že kapesníky najdu. Zastavila jsem se ještě u manžela. "Zlato, nemáš náhodou u sebe některý z mých úžasných kapesníků?" Manžel zvedl oči od televize. "Ne. Mám svoje. Tvoje nepotřebuju." Začala jsem škemrat. "Ale co když náhodou..." Manžel ztlumil zvuk u televize. "Ne lásko. Ani náhodou. Ale jestli chceš, můžeš mi prohledat kapsy a skříň. Ale teď mně, prosím tě, už nech, Tour de France se jede jen jednou v roce. A já bych ji rád viděl. Pusu." Dali jsme si pusu, manžel pustil zvuk a jeho oči se opět zabodly do obrazovky jeho milované televize. Bohužel mi štěstí nepřálo. Prohledala jsem vše, co mi bylo dovoleno, ale nenašla jsem ani jeden z mých hledaných kapesníků.
Tyhle malé kousky pro mne potřebného vybavení se špatně hledají. Měla jsem právě vypranou pračku a tak jsem šla prádlo pověsit. Byly tam samé povlaky na polštáře a peřiny. Jak tak věším a protřepávám - ejhle! V jednom z polštářů něco bylo! S nadějí v duši jsem sáhla do povlaku. A byla tam - manželem týden hledaná ponožka! Tak to je mi k ničemu, pomyslela jsem si. Ponožku jsem pověsila. Nejprve mne napadlo tuto radostnou událost sdělit manželovi, ale ten byl konsternován závodem cyklistů. Tak jsem to odložila na jindy a šla hledat dál své dva ztracené kapesníky.
To není možné! Po dalších dvaceti minutách úporného hledání jsem jeden z kapesníků našla mezi svým spodním prádlem. Napadla mne hned otázka - kterej nešika tam ten kapesník dal? Ale pak jsem tuhle otázku zahnala, když jsem si uvědomila, že prádlo v naší rodině uklízím jen já. Asi bylo v tu chvíli zatmění měsíce nebo erupce na slunci. Ale to je jedno. Hlavně, že se našel.
No, co vám mám povídat. Ač jsem ještě půl dne hledala, poslední kapesník jsem nenašla. Asi ho sežral nějaký kapesníkožrout nebo jsem ho ztratila. Nebo ho mám v práci ve stolku. Nebo jsem ho někomu půjčila. Nebo... Ale to je jedno. Mám prostě o jeden kapesník míň. Svět se proto nezboří.
(Jen tak mezi námi, stejně mi ta záhada pořád vrtá hlavou. Byly opravdu čtyři? Nebo byly jen tři? A když byly čtyří, kde ten čtvrtý může být?)
 


Hurá na houby!

30. srpna 2017 v 21:28 |  Téma týdne
Před měsícem o víkendu jsme byli v lese na houbách. Prošli jsme celý les - nic. Ani prašivka. Prošli jsme druhý les - nic. Zase ani prašivka. Bylo sucho a my na sebe volali: - Mááš? - Nemáám! A co týý? Mááš? - Néé! Nemáám! - To se několikrát opakovalo, až se ozvalo: - Mááš? - Máám! - a přilétla šiška a bum! Trefila se mi do nohy. -Aúú! Co dělááš?! No počkééj! - A bum, bum, bum! Začala šišková válka. Tu do stromu, tu do nohy, tu úplně vedle. Bylo legrace dost i bez hub.
Před čtrnácti dny jsme zavítali do jiného lesa. Rozprostřeli jsme se po něm pro lepší úlovek. Po chvíli bylo slyšet: - Mááš? - Nemáám! A týý? - Néé! - Heléé! - Co jéé! Mááš něcóó? - Sakráá! To byl jéén lííst! - Po dvou hodinách marného hledání jsme se ztratili z dohledu. - Halóó! Kdéé jsíí!! Háálóó! - Kdéé ásí! V křóvíí! - Áháá! Á mááš? - Néé! Jéén podpapíráák!
Tenhle víkend jsme neriskovali a jeli do lesa do hor. Vlhko hor a teplý den slibovali houbové nadělení. Po rozmyšleném přesunu po lesní cestě do hloubi lesa jsme se brodili mokrou trávou a křižovali les sem a tam z kopce do kopce. - Pójď séém! - Co jéé? Máš?! - Něcó máám! Není tó prašivkáá?! - Počkééj! Už jdůů! - Došla jsem k houbě. - Hele, to je hříbek! A tady má bratříčka! A tady druhýho! To jsi krásně našel. Podívám se ještě tady okolo. - Fajn, já jdu hledat kousek dál. - Rozešli jsme se a hledali další houby. - Máám dáálšíí! Póójď sééém!! - Jóó! Už jdůů! - Nasbírali jsme asi šest klouzků, deset hříbků a dva modráky. Nic moc, ale pro nás to byly žně a krásně strávené tři hodinky v lese.
Když mi někdo poví tajemství, mlčím jako hrob. Ale na houbách se prostě neudržím. I když má být v lese ticho, ty společné zážitky a nadšení z toho, že jsme JE našli, jsou neopakovatelné. A právě v těchto chvílích ztrácím umění mlčet a musím to houbové dobrodružství vykřičet na celý les. - Tákýý jstéé něcóó nášlíí?!

Vzpomínka na dovolenou

18. srpna 2017 v 17:23 |  Téma týdne
Včera jsem se vrátila z dovolené. Moc jsem se na ni těšila. Hlavně na moře. A Rujana mne jako vždy nezklamala. Teploty kolem 25 stupnů byly přesně takové, že jsem se neroztavila na sluníčku. Vítr přesně takový, aby bylo možné přeskakovat vlny. Slaná voda, ale ne moc, aby byl po jednom utření prosolený ručník. Houpala jsem se na vlnách. Přeskakovala jsem je. Pak jsem se zabalila do ručníku a byla jsem šťastná. Hned první den v osm večer jsem na pláži v Proře skočila do vln. Nevadilo mi, že je moře studené. Bylo boží po těch vedrech v Praze. Druhý den jsme v Sassnitz zašli do přístavu podívat se na lodě a na maják, který byl na konci nekonečného mola. Po Sassnitz jsme odpoledne v Proře zase plavali v moři. Tentokrát bylo celkem klidné. Měla jsem opět lehce prosolené mořem vonící vlasy. A večer jsme tam zajeli zas. Brouzdali jsme se mořem u pláže, pozorovali vlny a hledali kamínky. Třetí den jsme jeli hned ráno, bylo krásné sluníčko a krásné moře. Pak jsme ho navšívili ještě odpoledne. Bylo větrno a krásné vlny. Poslouchali jsme jejich šumění, dosbírali jsme poslední kamínky. A pak jsem do něj zase hupsla. Nádherně jsem si zaplavala, pohoupala se na vlnách a užívala si poslední chvíle u moře. Večer už jsme museli domů. Nakoupili jsme a natankovali a vzali to směr Praha. Na odpočívadle u Berlína jsem si všimla písku na koleni. Zůstal mi tam z pláže. Nechala jsem ho tam, jak byl a při tankování v Lovosicích jsem oprášila zbytek. Byla to poslední část moře, co mi zbyla. Poslední zrnko písku.

Kdo ví...

20. září 2016 v 22:06
Vtipné téma - Kdo vlastně jsem? Navenek je to celkem jasné (že by člověk?), ale uvnitř? Těžko říct. Doteď jsem na to přesně nepřišla (a tuším, že asi nikdy nepřijdu), takže už to ani nezkoumám. Ale co na tom vlastně záleží a proč se tím zabývat, když je kolem tolik jiných zajímavých věcí k objevování? Důležité je, že se (s malými výhradami) mám ráda taková, jaká jsem (přestože si někdy v duchu nadávám a občas podezřívám i zrcadlo ze lži), že mne mají rádi ti, které mám ráda já (přestože se občas nepohodneme a lezeme si na nervy) a snažím se žít tak, abych nemusela litovat toho, co jsem udělala (což se mi občas nedaří a blbá nálada mi klepe na dveře - snažím se neotvírat). Ale chybami se člověk učí, úsměv je zadarmo a "Nobody is perfect", takže ať jsem kdo jsem, jsem celkem v klidu Usmívající se

Jako každý rok

28. prosince 2015 v 12:43 |  Téma týdne
Po poradě s kamarádem, který razí heslo: "Předsevzetí jsou od toho, aby se porušovala.", si žádná předsevzetí nedávám. A to ani ta novoroční. Místo předsevzetí si dávám úkoly. Například být pilnější, více se věnovat škole, nezabíjet čas zobáním sladkostí a lelkováním, více pracovat, více se věnovat svým blízkým, neodkládat lékaře, neodkládat nepříjemné věci, častěji sportovat, jíst vyváženější stravu, atd...., atd....
A protože se mi vždy nedaří úkoly plnit tak, jak si představuji, dávám si úkoly typu: splnit úkol méně jíst sladké, věnovat se úkolu více sportovat, neodkládat úkol učit se na zkoušku... Tím se můj život skládá ze samých úkolů. Aby se to vyrovnalo, dávám si kromě nepříjemných úkolů i úkoly příjemné. Třeba: jít si po obědě odpočinout, prolistovat si časopisy, dát si čokoládu na nervy, jít se projít se psem, relaxovat s kočkou... Zajímavé je, že příjemné úkoly plním rychle, svědomitě a beze zbytku.
Jedním z dnešních úkolů, které jsem si dala, bylo, kromě školy, i psaní do blogu na téma dne. Protože psaní na můj blog je činnost veskrze příjemná a relaxační, podařilo se mi ji pro dnešek splnit. Úkol věnovat se škole zatím v plnění pokulhává. Nahrává tomu i touha mých dětí mně úkolovat. Jdu tedy plnit úkol "zahrát si BANG". A protože je to činnost příjemná, tuším, že ji , narozdíl od školy, splním beze zbytku. Pěkný den :-)

Občas se to hodí

6. prosince 2015 v 23:49 |  Téma týdne
Někteří lidé touží být na výsluní, ale občas se hodí být ve stínu. Ve stínu ostatních, ve stínu událostí, ve stínu světa. Občas je výhodné, že na nás není vidět. Můžeme si v klidu dělat to svoje a nikdo nás neruší. A když se nám něco povede, jsme pak na výsluní. můžeme se předvést. Můžeme ukázat, co jsme ve stínu vytvořili.
Být ve stínu někoho slavnějšího také není k zahození. Nikdo nás nevláčí tiskem a nekouká nám do soukromí. Když budeme chtít být vidět, tak se ukážeme. Stačí udělat něco neobyčejného, bláznivého nebo geniálního. Jak říkám, když svět o vás ví, protože to chcete, je to fain. Ale když chcete být nenápadní a mít soukromí, zalezte si do stínu. Tam spálení nehrozí.
A jak je to s letním stínem? Když sluníčko unaví, schováme se pod stromy nebo do domu. Šumění stromů je tak příjemné a rozvalit se u televize taky není k zahození. Ale pak zase rádi vyjdeme ven. Protože i když je v chládku příjemně, sluníčko nám vráti dobrou náladu. A vitamin D. A v zimě si stínu užijeme dost. Ale když ho nemáme, dostaneme úpal. Takže je dobře, že ho máme.
Je vlastně jedno, jaký stín máme na mysli. Vždycky se na něm najde něco pozitivního. Ostatně jako na všem. Tak ať žije stín!

Co se tu (ne)dočtete a kde žije zajíc

22. listopadu 2015 v 0:25 |  Moje články
Napadlo mne, že by vás třeba mohlo zajímat, co se v mém blogu dočtete, co můžete očekávat a čeho se tu naopak nedočkáte. To abyste pak neříkali, že jste tu četli hrozné bláboly o ničem, a že jste tím ztratili třeba i jen dvě minuty svého drahocenného času, nebo že jste si naopak mysleli, že se tu o něčem dočtete, ale že se tu nic takového nepíše. Proto vám rovnou říkám, že budu psát hodně o přírodě, někdy i trochu odborně a někdy také i humorně. Ovšem odbočím i jinam, třeba do našich domovů, protože i doma máme přírodu, byť i jen malinký kousek. Nemusíme zrovna chodit do lesa nebo na louku, stačí si koupit v květinářství nějakou kytku nebo si vzít od souseda nechtěné kotě (nebo vpustit otevřeným oknem do bytu mouchy, komáry a pavouky) a hned máme přírodu doma.
Budu psát hlavně o pozitivních věcech, o těch negativních si můžete přečíst v jakýchkoli novinách, na internetu (tam jsou mraky špatných zpráv) nebo si stačí pustit televizi. Také se tu nedovíte nic o politice, byť by s přírodou souvisela. Necítím na to, abych komentovala jakékoli politické dění, to přenechám jiným. Je to hlavně proto, že o politice nic nevím a nezajímá mně. Jedinou vyjímkou mohou být reakce na témata týdne, ke kterým bych se chtěla pravidelně vyjadřovat, přestože předpokládám, že se můj komentář nakonec stejně stočí jiným směrem.
Takže tento blog bude převážně o přírodě, ale potkáte tu možná i články, které se přírody budou týkat okrajově. Mimochodem, víte, že náš evropský zajíc nežije v lese? Zajíc žije hlavně na poli a na louce. Proto se zřejmě také jmenuje zajíc polní (Lepus europaeus), i když ho na okraji lesa někdy potkáte. Zajíc polní žije hlavně v Evropě a v západní Asii. Na severu Evropy a Asie potkáte jeho brášku zajíce běláka (Lepus timidus). Občas se setkají, protože jejich území se prolínají, řeknou si ahoj, zastříhají ušima a jdou zase každý svou cestou. Zajíc je hezké a zajímavé zvíře, kterého je na světě asi třicet druhů, a protože si to zaslouží, napíšu o něm samostatný článek.
Takže teď snad máte hrubou představu, co od blogu očekávat a pokud vás to neodradilo, tak vám přeji příjemné počteníčko. Usmívající se

Co je na pozadí

20. listopadu 2015 v 15:16 |  Moje články
Možná si říkáte: "Co je to na pozadí stránky Zajícvlese za kytky?". Možná si to neříkáte a je Vám to úplně jedno. Pro ty, kterým to jedno není, mám rozluštění hádanky.
Na pozadí stránky je krásně sytě žlutooranžový jestřábník oranžový (Hieracium aurantiacum). Roste ojediněle, tento je nafocen v horách. Jestřábník patří mezi hvězdnicovité, je zařazen do podčeledě čekankovitých (Cichorioideae). Často se můžete setkat s jestřábníkem zedním (Hieracium murorum), který roste i v chudých půdách ve městech. U nás roste třeba u parkoviště před hypermarketem. Je krásně svítivě žlutý a k životu mu stačí málo. Jestřábníků je mnoho druhů (zhruba tisíc) a kromě Austrálie rostou po celém světě. Jsou to taková malá sluníčka, která nám zkrášlují svět.


V pozadí jestřábník hlídá sytě zelená borovice kleč (Pinus mugo). Borovici kleč jistě každý zná osobně, tedy každý, kdo navštívil hory nebo zahradnictví Usmívající se. S ní i s jejími prošlechtěnými kultivary (odrůdami) se můžeme setkat i v zahrádkách u rodinných domků. Je to nenáročná dřevina a malá je proto, že jejím přirozeným prostředím jsou vysokohorské oblasti. Jak je známo, čím výše (ve vyšší nadmořské výšce) stromy rostou, tím jsou menší a lépe odolávají větru a nepřízni počasí. U nás se s borovicí kleč můžete setkat třeba v Krkonoších u Vrbatovy boudy na Mísečkách. Právě i díky kleči jsou Mísečky pěkně zelené, pokud tedy zrovna neleží pod hromadou sněhu.


Mezi jestřábníkem na fotce vidíme i trávy, které se mi, bohužel, rozostřily, takže momentálně nevím, co je to za druh. Až to zjistím, dám vám vědět. No a když na to náhodou zapomenu, tak těm co to zajímá, se omlouvám za svou sklerózu a těm, kterým je to jedno, se stejně nic nestane. Tak pěkný den Smějící se

Kam dál