Srpen 2017

Hurá na houby!

30. srpna 2017 v 21:28 Téma týdne
Před měsícem o víkendu jsme byli v lese na houbách. Prošli jsme celý les - nic. Ani prašivka. Prošli jsme druhý les - nic. Zase ani prašivka. Bylo sucho a my na sebe volali: - Mááš? - Nemáám! A co týý? Mááš? - Néé! Nemáám! - To se několikrát opakovalo, až se ozvalo: - Mááš? - Máám! - a přilétla šiška a bum! Trefila se mi do nohy. -Aúú! Co dělááš?! No počkééj! - A bum, bum, bum! Začala šišková válka. Tu do stromu, tu do nohy, tu úplně vedle. Bylo legrace dost i bez hub.
Před čtrnácti dny jsme zavítali do jiného lesa. Rozprostřeli jsme se po něm pro lepší úlovek. Po chvíli bylo slyšet: - Mááš? - Nemáám! A týý? - Néé! - Heléé! - Co jéé! Mááš něcóó? - Sakráá! To byl jéén lííst! - Po dvou hodinách marného hledání jsme se ztratili z dohledu. - Halóó! Kdéé jsíí!! Háálóó! - Kdéé ásí! V křóvíí! - Áháá! Á mááš? - Néé! Jéén podpapíráák!
Tenhle víkend jsme neriskovali a jeli do lesa do hor. Vlhko hor a teplý den slibovali houbové nadělení. Po rozmyšleném přesunu po lesní cestě do hloubi lesa jsme se brodili mokrou trávou a křižovali les sem a tam z kopce do kopce. - Pójď séém! - Co jéé? Máš?! - Něcó máám! Není tó prašivkáá?! - Počkééj! Už jdůů! - Došla jsem k houbě. - Hele, to je hříbek! A tady má bratříčka! A tady druhýho! To jsi krásně našel. Podívám se ještě tady okolo. - Fajn, já jdu hledat kousek dál. - Rozešli jsme se a hledali další houby. - Máám dáálšíí! Póójď sééém!! - Jóó! Už jdůů! - Nasbírali jsme asi šest klouzků, deset hříbků a dva modráky. Nic moc, ale pro nás to byly žně a krásně strávené tři hodinky v lese.
Když mi někdo poví tajemství, mlčím jako hrob. Ale na houbách se prostě neudržím. I když má být v lese ticho, ty společné zážitky a nadšení z toho, že jsme JE našli, jsou neopakovatelné. A právě v těchto chvílích ztrácím umění mlčet a musím to houbové dobrodružství vykřičet na celý les. - Tákýý jstéé něcóó nášlíí?!

Vzpomínka na dovolenou

18. srpna 2017 v 17:23 Téma týdne
Včera jsem se vrátila z dovolené. Moc jsem se na ni těšila. Hlavně na moře. A Rujana mne jako vždy nezklamala. Teploty kolem 25 stupnů byly přesně takové, že jsem se neroztavila na sluníčku. Vítr přesně takový, aby bylo možné přeskakovat vlny. Slaná voda, ale ne moc, aby byl po jednom utření prosolený ručník. Houpala jsem se na vlnách. Přeskakovala jsem je. Pak jsem se zabalila do ručníku a byla jsem šťastná. Hned první den v osm večer jsem na pláži v Proře skočila do vln. Nevadilo mi, že je moře studené. Bylo boží po těch vedrech v Praze. Druhý den jsme v Sassnitz zašli do přístavu podívat se na lodě a na maják, který byl na konci nekonečného mola. Po Sassnitz jsme odpoledne v Proře zase plavali v moři. Tentokrát bylo celkem klidné. Měla jsem opět lehce prosolené mořem vonící vlasy. A večer jsme tam zajeli zas. Brouzdali jsme se mořem u pláže, pozorovali vlny a hledali kamínky. Třetí den jsme jeli hned ráno, bylo krásné sluníčko a krásné moře. Pak jsme ho navšívili ještě odpoledne. Bylo větrno a krásné vlny. Poslouchali jsme jejich šumění, dosbírali jsme poslední kamínky. A pak jsem do něj zase hupsla. Nádherně jsem si zaplavala, pohoupala se na vlnách a užívala si poslední chvíle u moře. Večer už jsme museli domů. Nakoupili jsme a natankovali a vzali to směr Praha. Na odpočívadle u Berlína jsem si všimla písku na koleni. Zůstal mi tam z pláže. Nechala jsem ho tam, jak byl a při tankování v Lovosicích jsem oprášila zbytek. Byla to poslední část moře, co mi zbyla. Poslední zrnko písku.