Červenec 2018

Sežraný kapesník

29. července 2018 v 13:11 | Zajíc |  Téma týdne
Znáte to. Když se Vám ztratí ponožka a ta druhá osiřele mlčí, pátráte po tom, kde se stala chyba. Skutečně existuje nějaký ponožkožrout? Žere ponožky pračka? U ponožek je hračka zjistit, že jedna z nich chybí, protože jsou dvě. Jenže mně se začala tenčit zásoba kapesníků. Protože miluju látkové kapesníky, používám je, a chci jich mít stále dost. Po zmizení čtyř kusů kapesníků (alespoň myslím, že mi chyběly čtyři) jsem začala pátrat, kdo mi je žere.
Nejprve upadl v podezření můj druhorozený skoro dospělý syn. "Ne, mami, tvoje kapesníky nežeru. Ani je nepoužívám. Jen ty papírový." dostalo se mi odpovědi. "Navíc, malý kapesníky by mi byly k ničemu. Když smrkám, tak pořádně." Opáčila jsem: "Ale já používám velký pánský kapesníky. V případě sluníčka, když nemám klobouk, mi slouží čistý kapesník jako klobouček." Syn se na mně soucitně podíval: "Jsi blázen." A se smíchem si zapnul něco na mobilu. "A ty jsi drzej! Co to máš dole pod postelí?" Syn klekl a zašmátral vzadu v temném podpostelovém koutě. "Nákej bordel..." Omrkla jsem tu zaprášenou směs v jeho ruce. "A copak je tohle? Můj hnědej kapesník! Já ti dám, že mi je nežereš!" Syn jen utrousil: "No a co, kdyby nebyl hnědej, byl by líp vidět a já bych ho hodil do špíny." Sebrala jsem kapesník "To určitě. Do špíny si nehodíš sám ani svý trenky. Všechno seber a ať už je to v koši. A na moje kapesníky příště nesahej!" Kluk jen houknul: "No jo, příště si je označ!" a začal sbírat špinavé kousky.
To není špatný nápad. Příště si je označím, pomyslela jsem si. Jenže i tak by to asi bylo k ničemu. A navíc, ještě mi chybí tři kusy kapesníků. Zašla jsem ke staršímu synovi. "Miláčku, nemáš náhodou u sebe můj kapesník?" Syn zvedl oči od knížky. "Jakej kapesník?" Vzdychla jsem. "Dnes mám hledací den. Hledám své ztracené kapesníky. Jeden jsem našla u tvého bratra. Nemáš u sebe alespoň jeden můj kapesník?" Syn nadzvedl všechny polštáře. "Nemám." V hlavě mi bleskla naděje. "Podívej se ještě do tašky." Syn vzal do ruky tašku. "Ok." K mé radosti vytáhl z tašky zelený kapesník. "Na, mami, asi jsem ho potřeboval." Rozzářila jsem se. "Díky. Klidně si ho nech. Jdu hledat poslední dva."
Ještě, že mám tolik členů rodiny, alespoň mám kde hledat. Tím stoupá naděje, že kapesníky najdu. Zastavila jsem se ještě u manžela. "Zlato, nemáš náhodou u sebe některý z mých úžasných kapesníků?" Manžel zvedl oči od televize. "Ne. Mám svoje. Tvoje nepotřebuju." Začala jsem škemrat. "Ale co když náhodou..." Manžel ztlumil zvuk u televize. "Ne lásko. Ani náhodou. Ale jestli chceš, můžeš mi prohledat kapsy a skříň. Ale teď mně, prosím tě, už nech, Tour de France se jede jen jednou v roce. A já bych ji rád viděl. Pusu." Dali jsme si pusu, manžel pustil zvuk a jeho oči se opět zabodly do obrazovky jeho milované televize. Bohužel mi štěstí nepřálo. Prohledala jsem vše, co mi bylo dovoleno, ale nenašla jsem ani jeden z mých hledaných kapesníků.
Tyhle malé kousky pro mne potřebného vybavení se špatně hledají. Měla jsem právě vypranou pračku a tak jsem šla prádlo pověsit. Byly tam samé povlaky na polštáře a peřiny. Jak tak věším a protřepávám - ejhle! V jednom z polštářů něco bylo! S nadějí v duši jsem sáhla do povlaku. A byla tam - manželem týden hledaná ponožka! Tak to je mi k ničemu, pomyslela jsem si. Ponožku jsem pověsila. Nejprve mne napadlo tuto radostnou událost sdělit manželovi, ale ten byl konsternován závodem cyklistů. Tak jsem to odložila na jindy a šla hledat dál své dva ztracené kapesníky.
To není možné! Po dalších dvaceti minutách úporného hledání jsem jeden z kapesníků našla mezi svým spodním prádlem. Napadla mne hned otázka - kterej nešika tam ten kapesník dal? Ale pak jsem tuhle otázku zahnala, když jsem si uvědomila, že prádlo v naší rodině uklízím jen já. Asi bylo v tu chvíli zatmění měsíce nebo erupce na slunci. Ale to je jedno. Hlavně, že se našel.
No, co vám mám povídat. Ač jsem ještě půl dne hledala, poslední kapesník jsem nenašla. Asi ho sežral nějaký kapesníkožrout nebo jsem ho ztratila. Nebo ho mám v práci ve stolku. Nebo jsem ho někomu půjčila. Nebo... Ale to je jedno. Mám prostě o jeden kapesník míň. Svět se proto nezboří.
(Jen tak mezi námi, stejně mi ta záhada pořád vrtá hlavou. Byly opravdu čtyři? Nebo byly jen tři? A když byly čtyří, kde ten čtvrtý může být?)